Augustin z Hippo (345-430) Biskup a theolog, Narodil se v dnešním Alžírsku, Cvičil se v klasické latinské rétorice, zprvu v severní Africe a později v Římě, kde se stal učitelem rétoriky. Po setkání s Ambrožem, klasicky vzdělaným biskupem z Milána, se Augustin obrátil od dualistického náboženství, manichejismu, studoval novoplatónskou filosofii v latinských překladech a prožil emocionální konversi ke křesťanství (386).
V první polovině čtvrtého století se císař Konstantin stal křesťanem a v roce 380 bylo křesťanství přijato za oficiální římské náboženství. Přineslo to nejen konec pronásledování křesťanÚ; konverse římského imperia ke křesťanství znamenala, že se v rozhodování světské vlády spatřoval projev Boží VÚle a že institucionální církev získala státní podporu. Církev (zvláště v severní Africe, kam se Augustin vrátil a kde se stal v Hippo biskupem), se stále více zaplétala do právních a politických aktivit. Augustin se svými četnými theologickými díly stal jedním z hlavních architektÚ latinské křesťanské politické teorie na sklonku římské civilizace, Poté, co bylo v roce 410 "věčné" město Řím vypleněno barbarským Alarichem a jeho Góty, začal Augustin pracovat na spise O obci Boží (413-25). Odpovídá zde na nepřátelské útoky proti křesťanství, které z pádu Říma vinily křesťanskou lhostejnost k přežití státu, a 'postupně rozvíjí své nejvlivnější teze: o dějinách, o milosti a predestinaci, o svobodné vlili, o pravé republice, o povinnostech křesťanů ke státu, o spravedlivé válce, o vztazích institucionální církve ke světské moci a o vztazích mezi křesťany, členy Boží obce na zemi, a členy obce lidské~ Téma dvou obcí, Boží a lidské, se pak neslo politickým teoretizováním po dalších 800 let středověku a dále (viz CÍRKEV A STÁT), Augustin, který byl plodným autorem a skvělým řečníkem, učinil z Obce Boží summu, shrnující encyklopedicky všechny proudy jeho politické teorie: směs novoplatónské filosofie, křesťanského učení, biblických dějin a dobových odpovědí na problémy církve a státu v předvečer pádu Říma.
Augustin byl přesvědčen, že skutečný cíl člověka leží mimo dějiny. Lidské dějiny zobrazoval jako sinusoidu dobrých a zlých událostí, jejichž nejzazší smysl je pro člověka nevyzpytatelný a jejichž prÚběh určuje pouze BÚh. Jako tok vnějších událostí v sobě dějiny skrývají drama hříchu a spasení, jež bude vyřešeno až po skončení dějin. Žádný pozemský stát se tak nemÚže navěky zabezpečit před vnitřním ani vnějším útokem.
Řecká a římská klasická politická tradice, která tvrdila, že člověk dochází svého cíle občanstvím v rozumně uspořádaném a spravedlivém státu, byla podle Augustina špatná a arogantní. Toho není možné dosáhnout.
Nicméně věřil, že vláda je ustanovena Bohem, přestože se lidské dějiny jeví jen jako soupis ničivých válek snažících se zajistit krátký mír. Víra klasické tradice v rozum člověka a jeho schopnost rozumně a spravedlivě sám sobě vládnout byla naivní, protože pro AdamÚv hřích je člověk navěky obětí iracionální sebelásky a ztráty sebevlády a znalosti sebe sama. Vláda byla ustavena s Božím svolením, aby chránila relativní světský mír, ne však jako naplnění člověka. Jsou ovšem i nespravedlivé vlády, které však nelze považovat za nic jiného než za bandy lupičÚ, udržující mír na základě útlaku a násilí. V dobrém křesťanském státě musí řádná starost o spravedlnost zahrnovat i Boha, ale ani takový stát nebude nikdy člověku pravým domovem. Augustin nehlásal ustavení theokracie na světě. Místo toho líčil svátostnou úlohu kněží, pracujících ruku v ruce s dobrou vládou proti tomu, co nazýval lidskou zkaženou povahou, zkaženou tak, že nelze doufat v rozumové sebezlepšení. Tvrdil, že celý lidský rod padl s Adamem, přičemž přenos tohoto hříchu je svázán s pohlavním chtíčem.
V dÚsledku tohoto hříchu člověk není schopen jakéhokoli aktu čistě dobré VÚle.
Ačkoli jsou lidé přirozeně společenští, jsou odpovědní za špatná rozhodnutí; když se však rozhodují dobře, činí tak pouze s pomocí Boží skrze nezaslouženou milost.
Přísná spravedlnost by všechen lid uvrhla do pekla, ale víra v Boží milost umožnila Augustinovi interpretovat bibli tak, že BÚh si vybral menšinu duší k záchraně nevyzpytatelným rozhodnutím předurčit je a vyvýšit bez ohledu na zásluhy či jejich historické činy (tuto doktrinu o milosti rozvinul Augustin v diskusi s mnichem Pelagiem). Jeho učení o svobodné vÚli lze stručně vyjádřit takto: I když BÚh předvídal SatanÚv pád skrze pýchu a AdamÚv hřích skrze neposlušnost, jejich individuální svoboda rozhodnout se ke zlu nebyla Božím věděním zasažena. Proto AdamÚv hřích nebyl Bohem předurčen, ale pouze předvídán. Morální zlo ve světě je vědomé rozhodnutí zneužít své svobodné vÚle. Lidské dějiny byly vždy zmítány nekontrolovatelnými prvky pýchy a smyslnosti. Odtud vyplývá potřeba vlády, dokonce tyranské vlády, proti níž není odvolání, neboť všechna trápení jsou zasloužená. Vlády jsou podle Augustina Bohem ustaveny, aby udržovaly pořádek a občanský mír.
Na základě zkoumání CICERONOVY republikánské teorie vlády argumentoval, že spravedlivé společenství músí být utvářeno množstvím rozumných lidí sjednocených spíše společnou láskou k Bohu než společnou láskou k materiálnímu blahu společenského řádu. CiceronÚv Řím sjednocovallidi spíše materiálně než duchovně. Pro Augustina je proto pravým státem pravá církev, ale tato jednota se uskuteční až po skončení dějin. Současná institucionální církev obsahuje zrno i plevy. V čase nemÚže existovat žádné skutečně dobré společenství, ani církev. Augustin nenabízí žádnou klerikální definici státu, která by říkala, že je třeba, aby theologická hierarchie kontrolovala morální záležitosti ve společnosti. Přesto Augustin tvrdí, že světský stát je morální entita a že státy mohou zvažovat, co je mravně správné, a co naopak špatné. Protože stát bude vždy obsahovat i zlo, VÚli hledící pouze na sebe, musí stát zakročovat jako veřejný vykonavatel. Křesťané, kteří jsou povoláni k světské moci, musejí přijmout odpovědnost za udržení pořádku a občanského míru s vědomím, že jejich rozhodování je omylné a že pravděpodobně učiní i nesprávná rozhodnutí, ve kterých tragicky špatně vyhodnotí situaci.
Místo aby prosazoval křesťanský pacifismus, zastával Augustin opačný názor, že křesťan má vůči státu povinnosti: musí sloužit ve veřejném úřadě a mÚže být povolán bojovat ve SPRAVEDLIVÉ VÁLCE. Protože občanské společnosti mohou být zničeny zlými nevěřícími lidmi, mÚže se stát spravedlivě rozhodnout vést válku, což je chápáno jako závazek bojovat proti větší nespravedlnosti na straně protivníka. Augustin neodsuzuje obranu, není však zastáncem msty. Spravedlivá válka je boj za spravedlivý mír, avšak žádný pozemský stát není zcela spravedlivý, proto není v dějinách možné uskutečnění křesťanské utopie.
Spis O obci Boží začíná jako apologetická obrana křesťanství a zabývá se otázkou, zda vyplenění Říma Alarichem nebylo zpÚsobeno tím, že Řím zapomněl na své starobylé antické pohanství. Pokračuje konstrukcí teorie společnosti a dějin prostřednictvím příběhu o pÚvodu města Božího a města lidského. V knihách XY.-XVIII. sleduje počátky obou těchto obcí a v knihách XIx.-XXII.
hovoří o jejich završení ve věčnosti. Mnohé z Augustinových výkladÚ vychází z jeho střetnutí s heretickou sektou donatistů v severní Africe. Augustin rozlišuje mezi božsky určeným a přirozeným společenským životem a hodnotami římské společnosti, v níž světská sláva a sebeprosazující patriotismus vyvyšovaly lásku k sobě nad všechno ostatní. Vyplenění Říma není v lidských dějinách tou největší krizí, skutečné krize lidstva se odehrály v ráji a na Kalvárii. Od dob pádu jsou v dějinách vždy dvě odlišné obce: jedna oddaná sama sobě, druhá Bohu. Jedna slouží rebelujícím andělům, druhá těm, kteří jsou loyální k Bohu. Obě obce jsou v dějinách neoddělitelně provázané. Snaha o mír a společenské dobro v organizované obci je podle Augustina typická pro všechny civilizace.
Nicméně napětí mezi Kainem, zakladatelem obce, a Ábelem, jejím dočasným hostem, očekávajícím občanství mimo dějiny, je stále přítomné. Všichni lidé vždy toužili po míru, odstranění napětí a po kontrole nad nesouladem v životě společnosti, ale členům lidské obce stačí pozemský politický mír a hmotné bohatství. To je však obec pomíjející. Někteří lidé vědí, že jejich skutečný domov je v nebi, a že v lidské obci jsou jen poutníky. Žijí podle zvykÚ té které země, mají normální povolání, slouží státu, jsou-li povoláni, ale tento svět spíše užívají než milují. Podřizují se Bohem ustanovené vládě a plní své úkoly, ale uvědomují si, že jejich konečné občanství v obci Boží po skončení věků je Božím darem, který si nikdy nemohou žádnými pozemskými zásluhami zasloužit. Protože svým členstvím v transcendentní Boží obci si lidé nemohou být jisti, nemůže se pravá církev nikdy realizovat v nějaké společnosti na zemi. Lidská obec i obec Boží kráčejí dějinami jako' jeden celek a o členství ve věčné obci bude rozhodnuto až při posledním soudu. Církev bojující v dějinách není před nebezpečími chráněna víc než světský stát.
Má svátostné funkce jako rozdělovatelka milosti, bez které člověk nemůže jednat dobře. Křest a přijímání nezajišťují člověku spásu, ale jsou podmínkou sine qua non, takže bludaři a pohané jsou z transcendentní naděje vyloučeni. Svátostná církev musí být podle Augustina navzdory svým chybám universální. Avšak obec Boží není viditelná církev. Obec Boží je neviditelné společenstvj svatých, jež bude jako jedno tělo sjednoceno po skončení věkÚ. Viditelná církev však musí sloužit neviditelné a musí být universální, celosvětová a musí čelit výlučným, partikularistickým a nacionalistickým tendencím.
Tato myšlenka pak byla ve středověku horlivě uplatňována v papežských teoriích, zamýšlených jako instituciální konkretizace (na mezinárodní úrovni) Augustinových nadpozemských důrazů. Augustinův universalistický jazyk v pozdějších dobách inspiroval vznik doktriny o církvi jako dokonalé společnosti vládnoucí mocí, jež je nepostradatelná pro jakoukoli soběstačnou komunitu dbající o vládu a hmotné statky. Augustinovo myšlení, zahrnující princip, že mimo církev není spásy, inspirovalo středověký vývoj papežské monarchie. Poněvadž se církev latinského Západu stala pro vítězné barbary symbolem a zdrojem římské kultury a organizace, přijala již v pátém století aspekty plnosti moci. Ty byly rozvinuty ve středověké ideologii silného papežství, centrální otázce politické diskuse třináctého a čtrnáctého století, týkající se příslušného panství a jurisdikce církve a státu (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Ačkoli si Augustin nemyslel, že by občanská a církevní autorita byly dvě odlišné moci, dělící se o vládu nad člověkem, byla jeho slova interpretována jako ospravedlnění teorie dvou mečů: duchovního a světského, papeže a císaře. Rovněž můžeme pochybovat, zda Augustin zamýšlel podřízení státu církvi, protože stát v jeho chápání nebyl světským ramenem církve, ale odlišnou samostatnou institucí, které církev radí. Myšlenka podřízenosti státu církvi se ve středověku objevila v teorii a praxi theokratického státu, usměrňujícího zákony podle duchovních cílů. Jádrem papežské teorie moci se stala Augustinova idea pravé vlády a panství spočívajícího na milosti.
Augustinovo pojetí člověka jako zcela závislého na Boží milosti, která jediná mu umožňuje konat dobro, bylo dalšími generacemi středověkých myslitelů přijímáno i odmítáno ve snaze smířit jeho negativní pohled na nezbytnost státu s mnohem po sitivnějším a optimističtějším názorem ARlSTOTELOVÝM, který pro latinské západní křesťany reinterpretoval ve třináctém století Tomáš AKVINSKÝ. Augustinianismus znovu oživil Luther a reformace v šestnáctém století (viz REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ). JC

odkazy
Augustinus, Aurelius.: O obci Boží. 2 sv. Praha: Vyšehrad,1950.
literatura Brown, P.: Augustine (JI" Hippo: a Biography. Londýn: Faber & Faber, 1967.
Coleman, J.: Augustine. V: Po/itical Thought from Plato to NATO. Londýn: BBC publications